Kdyby to někdo psal, tak bych si myslel, že si to
vymyslel, ale věřte je to pravda. Po pohřbu naší babičky uplynuli asi 3 měsíce
a máti se ozvali pohřebáci, že si může vyzvednout urnu. V tento den mě a
mojí sestře naše máti oznámila, že po poradě s jistou kamarádkou dospěli
k názoru, že babička by neměla býti rozptýlena na hřbitově, ale na nějakém
důstojnějším místě. Padli dva návrhy, ale volbu jsme nechali na máti. I nadešel
ten březnový den, a coby svatá trojice aneb já, sestra a máti jsme se vydali na
cestu. Máti představa byla, že babičku rozprášíme na jednom výletním místě na
skalním pahorku, kde je hezký výhled do dalekého okolí. Již máti poznámka,
abychom si vzali dobré boty vzbudila ve mně neblahé podezření.
Po nastoupení do
auta jsem si sedl dozadu a můj pohled těkal po blízkém okolí, kde, že se ta
nádobka nachází. No byla v baťohu, což jsem si docela oddychl. To už jsme
však byli na cestě. Po chvíli jsme sjeli div ne na polní cestu a malé autíčko
Kia Picanto s úpěním 40 koní razilo si cestu sněhem. Máti nohu na podlaze
a sněhové duny před náma. Již na první pohled to malé Picanto nemohlo projet –
snad jedině, že by ten sníh přelétlo, ale to neznalo naší máti – ta se
tvrdošíjně opírala do plynového pedálu. Silnička či cesta byla tak úzká, že
chodci, kteří šli naproti zděšeně uskakovali do pole. Netrvalo dlouho a zapadli
jsme – jaké překvapení. Máti rezignovala a nechala vycouvat mojí sestru což
vzhledem k jejímu ostřížímu zraku schopným přehlédnout červenou na
semaforu bylo nejjistější řešení. Pán, který šel po cestě naproti, se
podivoval, že nemáme čtyřkolku, neboť nečekal, že někdo bez 4x4 by se do
takového terénu vydal což mě při pohledu na malinké Picanto pobavilo.
I auto
jsme tedy odstavili a dál pokračovali pěšky. Máti rozhodla, že batoh ponesu já
– tedy v rámci piety jsem neodporoval a vzal si babičku na záda. Naše
trojice vyrazila k blízkému lesíku. Terén byl však čím dál méně schůdný,
neboť v lese teprve začal tát sníh. Nenapadlo nás, že bychom v lese někoho
potkali, ale když jsme konečně vystoupali příkrou cestou k cíli narazili jsme
na paní, která zde venčila psíka. Z onoho skaliska uprostřed lesíku sestupovali
další dva výrostci. To již bylo zlé znamení. Místo jsem ani neznal je to uprostřed
ničeho, ale lidí jak na Václaváku. Po té co jsme vystoupili nahoru a paní
s psíkem odešla, dorazila mladá dvojice s petkou obsahu „čůčo“. Mladík
se jal přítelkyni fotit jak modelku – ta pózovala na skaliskách a já se
uculoval a pomyslel si, kdyby tak věděl co nesu v batohu. Nahoře jsme tedy
museli čekat, než se daný páreček pokochal výhledy a řádně nafotil. No a pak
máti nedočkavě vydala povel a šlo se na věc. Urna se vybalila a začalo
dobývání. Máti si myslela, že Urna půjde relativně snadno otevřít a popel
vysypat, to se, ale přepočítala. Vyzbrojena minišroubováčkem maně se snažila
rozpečetit zatavené víko. Jelikož jsme byli ve výšce 900 metrů začalo malinko
foukat a přituhovat. Ségra nechtěla zmrznout a tak otvírací úkol přebrala, ale
ani ona nebyla úspěšná. Já celé to divadlo pozoroval z povzdálí a
s ostatky nic nechtěl mít. Máti v zoufalství chtěla urnu probodnout,
ale ani to nebylo s šroubováčkem velikosti propisky reálné. Zřejmě se
s výsypkou nepočítalo a onen předmět měl ležet kdesi na komodě. I jal jsem
se tedy najít kámen což na skalce nebyl úkol lehký. Ta totiž byla značně
zvětrána a co nebylo skupenství pevného to bylo pravděpodobně dole na zemi.
Snad nějakým zázrakem můj pohled padl na jediný kámen. Po té co se při dobývání
i tento částečně rozštípl jsme slavili úspěch. Já zatím hlídkoval, aby nás na
skalce nepřekvapila nenadálá návštěva. Nakonec urna byla otevřena a já se jal
vyhledat zákryt skalky. Nahoře dosti foukalo a pojal jsem podezření, že ostatky
by místo ze skály mohl vítr foukat směrem na mě. To již máti vířila popel do
všech světových stran. Popel vířil a když bylo vše vysypáno padla otázka co
s urnou samotnou. Můj návrh shodit jí taktéž do hlubokého údolí byl
zavržen, neboť na nádobě je přeciž jen jméno nebožtíka. I padlo rozhodnutí na
popelnici. Tedy šla znovu do batohu. S odlehčeným batohem se šlo hned
lépe. Člověk by neřekl kolik takový popel váží. Po cestě zpátky k autu
jsme potkali další párek turistů. Brodili se sněhem a tak jsme vtipkovali
jestli tam také nejdou za stejným účelem – batoh, ale neměli. Pěkně promrzlí
jsme dorazili k autu a vydali se na cestu zpět.
Žádné komentáře:
Okomentovat