Dovolená s Martou

        Trochu jsem se odmlčel s psaním blogu, ale je to tím, že jsme koupily byt. Požadovaná cena nebyla zrovna malá vzhledem ke stavu bytu, který potřebuje kompletní rekonstrukci. Dokonce jsme se báli, aby odhadce pro banku vůbec byt odhadl na požadovanou částku. A tak, když odhadce nakonec dorazil, dosti se zapotil a místo něčeho k pití chtěl vodu na omytí. Snad jen proto, že Hanča vyučuje jeho syna postiženého autismem, odhadl byt na potřebnou hodnotu. Kdyby však do bytu či spíše „stavby“ zavítal v současnosti asi by ho kleplo – všude zmar a suť po bouracích pracích. Na některé práce máme řemeslníky a některé si děláme sami a tak si občas připadám, jak ti lidé z fotek z 11. září u zříceného WTC – respektive stejně zaprášený a obílený prachem ze sutě. Naštěstí nemusím prašným zjevem děsit své okolí, neboť byt se nachází ve stejném domě, kde v současnosti bydlíme . A tak, když se jdu domů umýt, tak straším jenom sousedy. Což kromě části mojí rodiny je jen jeden režisér (jistého pořadu o vaření na TV prima). Tak to jen vsuvka proč tak dlouhá odmlka.

       Před pracema na bytě jsme absolvovali dovolenou na Rhodu. I když jsme původně říkali, že letošní dovolená bude na Maltě (rozumějte zdící práce na zakoupeném bytě). Vlastně jsme původně chtěli jinam, ale nakonec nám poměrem cena x výkon x Řecko zase vyšel Rhodos. Byli jsme zde již potřetí, ale ani tentokrát nás ostrov nezklamal.

      Přesto byla letošní dovolená jiná – jeli jsme totiž s Martou a jejím 16 letým puberťákem – Toníkem. Marta je Hanči starší sestřenice. Vlastně to byl jejich nápad, že se k nám „přifaří“. Toník byl nadšený, že s námi poletí. Bylo mu jedno kam, a jak prohlásil, tak moře ani na dovolené nepotřebuje. Sbírá totiž bezpečnostní karty z letadel – ano - to jsou ty, které naleznete v kapse před sebou. Většinou k tomu nezapomene „přibalit“ blicí pytlík a časopis dané společnosti – zkrátka vše co se v kapse před jeho sedadlem nachází. Navíc sem tam nepohrdne ani záchrannou vestou zpod sedadla. Tentokrát byl nadšen, že poletíme s německou společností, jejíž kartu ještě nemá a já byl nadšen, že pro něj nebudu muset tentokrát tyto karty, jak on říká „čórovat“. Jeho matka Marta je rozvedená a z relativně finančně zajištěné podnikatelské rodiny. Je zvyklá jezdit na dovolenou nejméně 4x ročně. Tedy kam jede vcelku neřeší – stačí jí moře a dobrý hotel. Zatímco my se rádi podíváme i po okolí – jí stačí jen povalování u bazénu a pokud je moře do pár metrů, tak i na pláži.

        Let byl brzy ráno a tak jsme na letiště v Mnichově vyráželi v noci. Když jsme pak ráno u letištního parkoviště delší dobu čekali na autobus, tak začalo Marty brblání: „Měli jsme letět z Prahy! A proč jsme neparkovali v nedalekém Ismaningu?!“. (Zde jsme totiž mohli parkovat zdarma, jelikož můj otec tam má známé). Bylo zbytečné namítat, že za tu cenu bychom z Prahy letěli jen stěží a připomínat jí, že to byla právě ona, která rezolutně odmítala parkování v Ismaningu a chtěla parkovat přímo na letišti. 

        Po příjezdu do hotelu nás recepční nechal losovat o pokoj. Hanča byla jako vždy pozitivní a tak říkala, že v hotelu je jistě jen jeden pokoj volný a, že pokud si ho nevylosujeme, tak nás ubytují jinde. Světe div se, ale losovačku s 1€ mincí jsme vyhráli. Při dotazu na recepčního, kde, že se nalézá pokoj se jen pousmál a kývl rukou, že tááám vzadu. Když jsme k pokoji dorazili zjistili jsme, že se nachází v přízemí což nás moc nepotěšilo. Znovu se dostavilo Hanči pozitivní myšlení, že to jistě bude nějaké sklepení. Mno sklepení to naštěstí nebylo a pochopili jsme recepčního potutelný úsměv. Pokoj měl totiž vlastní bazén, ve kterém se dalo i relativně slušně plavat. Tedy nebyla to jen taková ta větší vana jako u některých hotelů. Následně se po dalším čekání dočkala pokoje i Marta se synem. Pokoj byl naprosto identický – byl v patře, ale neměl bazén. Snad jen, že byste skákali do bazénu pod vámi. „Tady tedy nebudu! Ten pokoj je hrozný! Pomůžeš mi ho vyměnit na recepci!“ vyhrkla po příchodu do pokoje Marta. Raději jsem se vymluvil, že moje jazykové znalosti na to nejsou dost dobré a raději se odklidil do našeho pokoje. Marta mezitím zavolala svojí matce, která mluví perfektně německy a s recepčním se s touto tlumočnicí dohodla za úplatu 180,- €  na pokoji s bazénem. Naše dovolená byla na 10 dní a recepční měl tento pokoj mít volný jen na týden. Po přidání nějakého všimného (€), to však šlo i na 10 dní. Těžko říci, kde byli tyto 3 dni ubytováni ti co měli dopředu zaplacený tento pokoj. Z Marty, tak naštěstí „spadl“ její otrávený obličej a nám kámen ze srdce jelikož soužití s ní se tak stalo snesitelnější.

      Než byl první oběd, tak jsme s Toníkem obešli areál hotelu a skočili k baru pro pití. Neochotný řecký barman nalil do kelímků colu – přičemž první kelímek se mu asi zdál špinavý a tak do pití hrábl prstem. Toník jen suše konstatoval, že toto pití bude Marty. Když jsme pak vešli do jídelny byli jsme zaražení, že je zde, tak málo jídla. Snažil jsem se to připsat tomu, že hotel vede kromě All inclusive i polopenze a, že tedy obědy zřejmě nejsou, tak vydatné. Avšak hned při večeři, u které byl problém si něco vůbec vybrat jsem pochopil, že to je místní standart. Také nabízený snack se sestával z pár (rozuměj 2) oschlých „čehosi“ z listového těsta v jakémsi akváriu u baru. Většinou však bylo „akvárko“ prázdné. Tak alespoň jsme neztloustli.
        Pláž byla od hotelu coby kamenem dohodil. Dovolená probíhala v relativním poklidu. V rámci zachování duševního zdraví jsme na jednodenní výlet vyrazili sami bez Marty a Toníka. Ti tento den strávili pouze u bazénu u pokoje. Druhý den jsme navštívili lázně Kalithea a město Rhodos. Na tento výlet s námi jela i Marta s Toníkem. Kalitheu musela absolvovat nedobrovolně, takže byla naštvaná – bylo samozřejmě horko (jak jinak v létě v Řecku). Nejdřív na nás chtěla počkat venku, ale jelikož tam nebyl stín, tak si to rozmyslela a šla s námi dovnitř do zrekonstruovaných lázní. Pookřála až ve městě Rhodos, kde byla pobíháním po obchodech ve svém živlu.

      Když jsme se ocitli na náměstíčku v hlavním městě – Martu zaujala místní taverna. Po té, co nás usadil zdejší vrchní, tak se jí po pohledu na menu zdáli ceny vysoké a tak jsme přešli do jiné taverny v jedné zapadlé uličce, která byla přinejmenším stejně drahá, ale výhled zde nebyl žádný. Později jsem se raději zabavil velkou zmrzlinou, neboť nakupování a prolézání obchůdků není moje hobby. Slízat maxi zmrzlinu dříve než skončí roztátá na mém tričku byla skutečně výzva.

     Nám s Hančou se dovča líbila – jak Martě těžko posoudit. Pravdou je, že na dovolené nebyla ve skutečnosti s námi a Toníkem, ale s mobilem u ucha. Hovory s jejím přítelem Jindrou probíhali asi tak 10x denně a jelikož jsme měli na pokoji internet, tak ještě byly prokládány Skypem. Občas jsme si říkali zda-li netrpí samomluvou, ale pak jsme si všimli mobilu u ucha. Kdyby měla voděodolný telefon – nepochybuji, že by hovory probíhali i při koupání v moři – takto musela vzít za vděk jen naší společností…