Dovolená s Martou

        Trochu jsem se odmlčel s psaním blogu, ale je to tím, že jsme koupily byt. Požadovaná cena nebyla zrovna malá vzhledem ke stavu bytu, který potřebuje kompletní rekonstrukci. Dokonce jsme se báli, aby odhadce pro banku vůbec byt odhadl na požadovanou částku. A tak, když odhadce nakonec dorazil, dosti se zapotil a místo něčeho k pití chtěl vodu na omytí. Snad jen proto, že Hanča vyučuje jeho syna postiženého autismem, odhadl byt na potřebnou hodnotu. Kdyby však do bytu či spíše „stavby“ zavítal v současnosti asi by ho kleplo – všude zmar a suť po bouracích pracích. Na některé práce máme řemeslníky a některé si děláme sami a tak si občas připadám, jak ti lidé z fotek z 11. září u zříceného WTC – respektive stejně zaprášený a obílený prachem ze sutě. Naštěstí nemusím prašným zjevem děsit své okolí, neboť byt se nachází ve stejném domě, kde v současnosti bydlíme . A tak, když se jdu domů umýt, tak straším jenom sousedy. Což kromě části mojí rodiny je jen jeden režisér (jistého pořadu o vaření na TV prima). Tak to jen vsuvka proč tak dlouhá odmlka.

       Před pracema na bytě jsme absolvovali dovolenou na Rhodu. I když jsme původně říkali, že letošní dovolená bude na Maltě (rozumějte zdící práce na zakoupeném bytě). Vlastně jsme původně chtěli jinam, ale nakonec nám poměrem cena x výkon x Řecko zase vyšel Rhodos. Byli jsme zde již potřetí, ale ani tentokrát nás ostrov nezklamal.

      Přesto byla letošní dovolená jiná – jeli jsme totiž s Martou a jejím 16 letým puberťákem – Toníkem. Marta je Hanči starší sestřenice. Vlastně to byl jejich nápad, že se k nám „přifaří“. Toník byl nadšený, že s námi poletí. Bylo mu jedno kam, a jak prohlásil, tak moře ani na dovolené nepotřebuje. Sbírá totiž bezpečnostní karty z letadel – ano - to jsou ty, které naleznete v kapse před sebou. Většinou k tomu nezapomene „přibalit“ blicí pytlík a časopis dané společnosti – zkrátka vše co se v kapse před jeho sedadlem nachází. Navíc sem tam nepohrdne ani záchrannou vestou zpod sedadla. Tentokrát byl nadšen, že poletíme s německou společností, jejíž kartu ještě nemá a já byl nadšen, že pro něj nebudu muset tentokrát tyto karty, jak on říká „čórovat“. Jeho matka Marta je rozvedená a z relativně finančně zajištěné podnikatelské rodiny. Je zvyklá jezdit na dovolenou nejméně 4x ročně. Tedy kam jede vcelku neřeší – stačí jí moře a dobrý hotel. Zatímco my se rádi podíváme i po okolí – jí stačí jen povalování u bazénu a pokud je moře do pár metrů, tak i na pláži.

        Let byl brzy ráno a tak jsme na letiště v Mnichově vyráželi v noci. Když jsme pak ráno u letištního parkoviště delší dobu čekali na autobus, tak začalo Marty brblání: „Měli jsme letět z Prahy! A proč jsme neparkovali v nedalekém Ismaningu?!“. (Zde jsme totiž mohli parkovat zdarma, jelikož můj otec tam má známé). Bylo zbytečné namítat, že za tu cenu bychom z Prahy letěli jen stěží a připomínat jí, že to byla právě ona, která rezolutně odmítala parkování v Ismaningu a chtěla parkovat přímo na letišti. 

        Po příjezdu do hotelu nás recepční nechal losovat o pokoj. Hanča byla jako vždy pozitivní a tak říkala, že v hotelu je jistě jen jeden pokoj volný a, že pokud si ho nevylosujeme, tak nás ubytují jinde. Světe div se, ale losovačku s 1€ mincí jsme vyhráli. Při dotazu na recepčního, kde, že se nalézá pokoj se jen pousmál a kývl rukou, že tááám vzadu. Když jsme k pokoji dorazili zjistili jsme, že se nachází v přízemí což nás moc nepotěšilo. Znovu se dostavilo Hanči pozitivní myšlení, že to jistě bude nějaké sklepení. Mno sklepení to naštěstí nebylo a pochopili jsme recepčního potutelný úsměv. Pokoj měl totiž vlastní bazén, ve kterém se dalo i relativně slušně plavat. Tedy nebyla to jen taková ta větší vana jako u některých hotelů. Následně se po dalším čekání dočkala pokoje i Marta se synem. Pokoj byl naprosto identický – byl v patře, ale neměl bazén. Snad jen, že byste skákali do bazénu pod vámi. „Tady tedy nebudu! Ten pokoj je hrozný! Pomůžeš mi ho vyměnit na recepci!“ vyhrkla po příchodu do pokoje Marta. Raději jsem se vymluvil, že moje jazykové znalosti na to nejsou dost dobré a raději se odklidil do našeho pokoje. Marta mezitím zavolala svojí matce, která mluví perfektně německy a s recepčním se s touto tlumočnicí dohodla za úplatu 180,- €  na pokoji s bazénem. Naše dovolená byla na 10 dní a recepční měl tento pokoj mít volný jen na týden. Po přidání nějakého všimného (€), to však šlo i na 10 dní. Těžko říci, kde byli tyto 3 dni ubytováni ti co měli dopředu zaplacený tento pokoj. Z Marty, tak naštěstí „spadl“ její otrávený obličej a nám kámen ze srdce jelikož soužití s ní se tak stalo snesitelnější.

      Než byl první oběd, tak jsme s Toníkem obešli areál hotelu a skočili k baru pro pití. Neochotný řecký barman nalil do kelímků colu – přičemž první kelímek se mu asi zdál špinavý a tak do pití hrábl prstem. Toník jen suše konstatoval, že toto pití bude Marty. Když jsme pak vešli do jídelny byli jsme zaražení, že je zde, tak málo jídla. Snažil jsem se to připsat tomu, že hotel vede kromě All inclusive i polopenze a, že tedy obědy zřejmě nejsou, tak vydatné. Avšak hned při večeři, u které byl problém si něco vůbec vybrat jsem pochopil, že to je místní standart. Také nabízený snack se sestával z pár (rozuměj 2) oschlých „čehosi“ z listového těsta v jakémsi akváriu u baru. Většinou však bylo „akvárko“ prázdné. Tak alespoň jsme neztloustli.
        Pláž byla od hotelu coby kamenem dohodil. Dovolená probíhala v relativním poklidu. V rámci zachování duševního zdraví jsme na jednodenní výlet vyrazili sami bez Marty a Toníka. Ti tento den strávili pouze u bazénu u pokoje. Druhý den jsme navštívili lázně Kalithea a město Rhodos. Na tento výlet s námi jela i Marta s Toníkem. Kalitheu musela absolvovat nedobrovolně, takže byla naštvaná – bylo samozřejmě horko (jak jinak v létě v Řecku). Nejdřív na nás chtěla počkat venku, ale jelikož tam nebyl stín, tak si to rozmyslela a šla s námi dovnitř do zrekonstruovaných lázní. Pookřála až ve městě Rhodos, kde byla pobíháním po obchodech ve svém živlu.

      Když jsme se ocitli na náměstíčku v hlavním městě – Martu zaujala místní taverna. Po té, co nás usadil zdejší vrchní, tak se jí po pohledu na menu zdáli ceny vysoké a tak jsme přešli do jiné taverny v jedné zapadlé uličce, která byla přinejmenším stejně drahá, ale výhled zde nebyl žádný. Později jsem se raději zabavil velkou zmrzlinou, neboť nakupování a prolézání obchůdků není moje hobby. Slízat maxi zmrzlinu dříve než skončí roztátá na mém tričku byla skutečně výzva.

     Nám s Hančou se dovča líbila – jak Martě těžko posoudit. Pravdou je, že na dovolené nebyla ve skutečnosti s námi a Toníkem, ale s mobilem u ucha. Hovory s jejím přítelem Jindrou probíhali asi tak 10x denně a jelikož jsme měli na pokoji internet, tak ještě byly prokládány Skypem. Občas jsme si říkali zda-li netrpí samomluvou, ale pak jsme si všimli mobilu u ucha. Kdyby měla voděodolný telefon – nepochybuji, že by hovory probíhali i při koupání v moři – takto musela vzít za vděk jen naší společností…

Hanči ředitelka

     I když to tak možná nevypadá, tak tento blog nemá být jen o Julče. Tak tedy trochu z jiného soudku. Hanča – moje přítelkyně je vystudovaná učitelka pro první stupeň a pracuje na jedné vesnické malotřídní škole. Svojí práci má ráda, avšak již méně její současnou ředitelku. Když do této školy před pár lety nastoupila, tak zde byla jiná ředitelka, která zaměstnávala celou svojí rodinu od manžela až po různé příbuzné. Škola o nějakých 45 dětech (počítáno včetně MŠ), tak měla dva školníky, ale ve skutečnosti ani jeden nedělal svou práci pořádně. Navíc samozřejmě následně chyběli peníze na platy učitelů. Ředitelka se při práci  věnovala ještě realitní činnosti a školu zanedbávala. Hanču neměla moc v lásce a špatně spolu vycházeli. Nakonec tato ředitelka odešla (či byla odejita) a nastoupila nová, která je tam dodnes.

       Díky této nové ředitelce přestal být ze školy rodinný podnik a Hanča s ní vycházela, neboť byla stejně jako ona jediná kvalifikovaná. Ředitelka je dáma v pokročilejším středním věku a téměř nemá rodinný život. Děti studují nebo už mají svojí rodinu, manžel jí podvádí a tak se upnula na práci. Snad právě z tohoto pramení její workoholismus. Ihned po nástupu do funkce rozjela se svojí velice schopnou známou - mzdovkou a ekonomkou asi 2 či 4 milionový EU projekt. Takže tato malotřídní škola má 2 moderní Smart tabule a nejnovější počítače a notebooky což nemají ani některé velké ZŠ. Na vysvětlenou Smart tabule je interaktivní tabule propojená s notebookem učitele, kde v konkrétním programu učitel může vytvořit různé přípravy na hodiny. Tabule je dotyková a reaguje podobně jako např. váš mobil s dotykovým displejem.  Navíc Hanča absolvovala veškerá školení, takže tyto tabule opravdu používá a dělá si na ně přípravy. Není třeba dodávat, že děti práce s touto interaktivní tabulí velice baví. Na jiných školách mají tyto tabule také, ale jelikož jsou zde často kantoři, kteří rozumí výpočetní technice jako koza petrželi – či přesněji bojí se jí, jako čert kříže a učit se novým věcem odmítají(respektive nechtějí si přidělávat práci), tak je používají akorát jako dekoraci.

    Projekt se tedy realizoval a ředitelka se angažovala v dalším. Ovšem jelikož neuplácela, tak jí byl zamítnut a to i přes to, že projekt splňoval všechna kritéria a bodově byl v hodnocení na prvním místě. Ostatně né nadarmo EU zastavila dotace právě kvůli korupci. Nelze se tedy ani divit zaznamenanému dotazu:,,Kolik jste jim dali, že vám to neprošlo?"

     Jelikož jí tedy tento projekt nevyšel, tak se o to víc realizuje ve školních aktivitách. Bez nadsázky má tato škola v Karlovarském kraji nejvíce školních akcí za rok a je tím v okolí už i známá. To je: Noc s knihou, Den dětí, Drakiáda, Besídka, Rozsvěcení vánočního stromku, Halloween, Masopust, branné cvičení, cyklo-výlet, hasičské cvičení – do toho přimíchejte různé výlety, každý měsíc divadlo, sem tam nějaké to kino a muzeum(určitě jsem i na něco zapomněl). Pominuli to, že za tyto aktivity, (které se mnohdy konají v mimoškolním čase přes noc či o víkendu) nedostává Hanča zaplaceno ani korunu, tak nejvíce je hotová z toho, že nestíhá s dětmi probrat veškeré učivo, protože na učení přes množství aktvit nezbývá dostatek času. Ředitelka se pak velice diví, že není vše probráno, protože uznává pouze jeden názor a to ten svůj. Takže Hanča i její dvě kolegyně padají někdy už na ústa a jen ředitelka je naprosto v pohodě. Je totiž něco jako stroj –  nespí, nejí, neustále mluví(co na tom, že se často opakuje) – snad jí jen občas doma seřídí, promažou a dobijou baterie.

     Na jednu stranu trpí na pořádek, vše musí být vyrovnáno podle barev a občas se stane, že svůj pořádek vnese i do věcí Hanče, která pak neví kde co má. Na druhou stranu občas něco nemůže najít sama a to volá Hanču:,,Kam jste mi to dala? - koukejte to najít!" - jako kdyby jí to zašantročila Hanča. Tím, že nemá rodinný život, tak ve škole bývá i do desíti hodin večer či chcete-li v noci. Což by bylo jedno, kdyby tak, ale nenutila být ve škole i Hanču. Často totiž spustí monolog ze kterého nejenže není úniku, ale Hanča kvůli tomu často ani nestíhá udělat svojí práci. Jelikož učitel i když to někteří neví má kromě učení často i nějaké administrativní věci (tím nemyslím jen opravy sešitů či písemek), ale také si dělá přípravy na další hodiny. Hanča tedy jenom doufá, že ředitelka nakonec bude chtít uplatnit svoje ambice někde jinde a, že si jednou všichni oddechnou...

Dotek mafie

        Ano Julča měla svého milionáře z Ústí, ale ten na ní neměl dostatek času a tak po neúspěchu s masérem hledala i v jiných - řekněme mladších vodách. Začalo to nenápadně – nejdříve se zmiňovala o jakémsi vyhazovači, který měl blízko k Hemskému. Už to nás celkem vyplašilo. Hemský totiž patří asi do top 3 nejznámějších mafiánů v ČR. Google vám po zadání jeho pravého jména ochotně vyplivne nelichotivé odkazy. Tento mafián je charakteristický tím, že na svém sídle vlastní klec se lvem. Když byl někdo neposlušný a neplatil výpalné a vůbec byl nějak nepohodlný – častokráte se ocitl u lva, aby došlo k jeho napravení (rozumějte zastrašení). Tento člověk kromě heren vlastnil či vlastní nevěstinec a také kolem něj za záhadných okolností zmizelo pár lidí. Nějakou dobu si pobyl ve vazbě, ale nakonec byl pro nedostatek důkazů osvobozen.

      To vše zde píšu jen proto, aby jste pochopili, jaké bylo naše zděšení, když jsme zjistili, že se Julča dostala až k práci pro tohoto člověka.  Dělala provozní v jeho baru s hernou a libovala si jak může sekýrovat podřízené – což byla její oblíbená činnost. Při tom se s mafiánem sblížila postupně natolik, že u něj i párkrát přespala (ti chytřejší si domyslí). Nepomáhalo naše naléhání a varování, že s takovýma lidmi není radno si něco začínat. Julča nám tvrdila, že to co se o něm píše jsou nesmysly,  jak je věřící, že má manželku se kterou se kvůli víře nemůže rozvést(spát s jinou, ale může:-) a vůbec, že je jí s ním dobře..

V očích jí zase jednou svítili dolarovky, protože mafián měl ve svém domě velký krytý bazén a  byl obklopen luxusem - snad jen kdyby se prý tak nemožně neoblékal. Postupně jí ovšem začal dávat najevo, že o ní nemá zájem a vzkazovat jí to po svých kumpánech. A když jí i za práci nezaplatil, tak pochopila, že bude lepší odejít dokud to ještě jde. Cca v tu dobu jí už zmiňovaný nic netušící milionář z Ústí nabídl zařízený byt poblíž jeho bydliště, aby za ní nemusel jezdit do Sokolova. Tohoto tedy ochotně využila. Později jsme se dozvěděli, že mafiána poprvé poznala právě v oné bance(viz minulý post), kde si chtěl zřídit účet. Mno banka mu ho zřídit odmítla a tak dnes má Julča svědčit v mafiánovo prospěch. A sice to, že byla poškozena jeho dobrá pověst, jelikož banka mu odmítla zřídit účet. Samozřejmě, že jde o větší peníze. Julča nemá na vybranou a provést to musí – udělala si nedobrovolný výlet a bylo jí  důrazně vysvětleno, že svědčit bude, ať se jí to líbí nebo ne. S úlevou jsme kvitovali, že alespoň odmítla nabízené všimné…

Julča a její muži

      Moje přítelkyně Hanča má mladší sestru Julču - je jí kolem 23 let– tedy mládí v rozpuku. Julča není žádná ošklivka a tak není divu, že se kolem ní chlapi točí. Ještě nedávno žila s jistým ženáčem z Ústí. Když jí nazvete zlatokopkou, tak se urazí, ale jaké jiné slovo vás napadne, když jejímu ženáčovi je téměř padesát a na kontě má miliony. Mno a při tomto vztahu stíhala paralelně další chlapy. Ten jeden – říkejme mu masér  se živil masážemi a ve volném čase dealováním. Mno a protože, si sem tam také rád  něčeho zobl, tak byl agresivní a Julče občas dal na budku nebo ji  vyhnal z bytu – popř. kombinace obojího. V této době Julča ještě pracovala – jejím zaměstnavatelem byla jedna menší banka a právě v té bance při nějaké mě nepochopitelné debatě(je vidět, že bankovní úřednice se nudí) došlo na to, jak se vlastně sjíždí lajna. No prý se musela hrozně přemáhat, aby dělala hloupou, že neví jak se to dělá, neboť s masérem získala v tomto oboru zkušenosti. Naštěstí je už čistá a milého maséra alias feťáka, dealera opustila. I když ještě dlouho po tom co nám tvrdila, že spolu nejsou často parkovalo její auto u jeho bytu. Měla totiž tu smůlu, že její auto - relativně luxusní BMW od bohatého ženáče bylo v menším městě nepřehlédnutelné. Paradoxní je, že masérovi vůbec nebylo podezřelé, kde na takové auto vzala a nechal se opít rohlíkem, že na něj Julče přispěla její matka Nora. Nora je mimochodem v invalidním důchodu. Po tomto vztahu si začala hledat někoho jiného, kdo by jí neubližoval, ale nedělal jí tátu jako její ženáč. Ještě dlouho jí, ale prý tento masér chyběl –  ostatně co na tom, že jí ubližoval, ale v posteli to prý bylo ono…

Úvod

   Co napsat úvodem? Snad jen vysvětlení názvu blogu. Mariánky je název lázeňského města, kde v současnosti žiji seč to není moje rodiště. Inspirací k názvu mi byl známý Tonda, který bydlí v nedalekém Chodově a vždy nás s přítelkyní vítal slovy: „Á mariánky!“ Pravděpodobně bude tento blog jen psaním do „zdi“ a těžko říct zda si najde vůbec nějakého čtenáře. Ostatně čtenář by to musel být povahy dosti zvláštní, když vydrží číst moje myšlenkové pochody, v příbězích se nebude ztrácet a ke všemu bude tolerovat moje gramatické chyby. Navíc psát blog v době sociálních sítí je tak trochu utopie, ale budiž. Ve skutečnosti bych chtěl v tomto blogu, převážně zachycovat příhody rozvětvené rodiny mojí přítelkyně Hanči. Jelikož jsem dospěl k názoru, že některé příhody stojí za zachycení v elektronické podobě. Je mi jasné, že kdyby si náhodou tento blog přečetl někdo z Hanči příbuzenstva, tak by se v něm mohl poznat a proto jejich jména budou v zájmu jejich a mojí bezpečnosti změněna. Příběhy však budou převážně pravdivé, seč možná pro někoho těžko uvěřitelné.