Jak jsme klepali kosu na Kosu - aneb ohlédnutí za dovolenou na ostrově cyklistů

  Letošní dovolená byla jasná – letos to bude opět Řecko. Volba padla na Kos – tento ostrov jsme chtěli již minulý rok, ale nakonec to nevyšlo a byl z toho opět Rhodos. Letos jsme si s Hančou řekli, že tentokráte to už vyjde. A tak se stalo a my stáli na Mnichovském letišti. Vyrazili jsme raději s dostatečným předstihem, neboť dopravní zácpa je pro auto sviňa. Teda zejména pro to moje, kterému se nespínala sahara chlazení motoru při stání.

Už před kontrolou příručních zavazadel a nás samotných jsem zahlédl u vedlejšího „gejtu“ nesympatického chlapíka. Bral jsem si sebou nějakou elektroniku a při tom všem jsem zapomněl na klíč od auta v kapse, před průchodem branou. Hned při pípnutí jsem si to uvědomil a vrátil se a hodil klíč do košíčku. To mi už, ale nepomohlo! Pro nepříjemného securiťáka, kterému jsem se původně chtěl vyhnout, jsem byl jasný cíl. I byl jsem potupně odstaven stranou a jal se mě objíždět ručním detektorem. Porád se mu něco nezdálo – když už mi začal nakukovat za gatě, tak su silně znejistěl  – moje orientace je přeci jen hetero a tak si na takové hrátky s mužem nepotrpím. Nakonec ho to přestalo bavit – zřejmě usoudil, že tedy terorista nebudu a nechal mě jít i bez kontroly dutin.

Hanču ještě stihli pobavit jakési české blondýny. V jednom letištním obchodě byl lcd panel, kde běžela snad jakási reklama či co – běžel tam nějaký let do San Franciska. Ty blondýny na to koukali jako na informační tabuli a celé vyplašené říkali, že do San Franciska teda neletí a kam, že tedy mají jít?  Měli s námi letět na Kos, ale Hanča jim s trochou škodolibosti neřekla.

       Samotný let proběhl bez problémů. Pak jsme si to, ale vynahradili na letišti – tedy letišťátku v Kosu. Dva pásy na kufry na pět letů evidentně nestačili. A tak pár kufrů šlo na jednom pásu a pak další půlka šla na druhém – do toho na nich šli i další lety – prostě nehorázný bordel. V běžnou denní dobu bych to bral jako zpestření, ale v jednu v noci po celodenním cestování to člověka zrovna nepobavilo. Kolem půl třetí jsme dorazili na recepci našeho hotelu a s námi pár dalších lidí. Recepční – říkejme mu pro jeho rychlost šnek dával všem pokoje v patře. Když přišla řada na nás, tak pro nás měl pokoj v přízemí. To by ani nevadilo, kdyby v pokoji nebyla plíseň. Vůbec byl celý ušmudlaný – klimatizace – tedy termostat fungoval obráceně – na nižší teplotu se vypínal, na vyšší zapínal. Při zapnutí světla to vždy zachrastilo, že se člověk bál, aby nedostal „petelici“.

       Druhý den jsme se jali pokoj reklamovat – Hanča byla neústupná a asi po dvou dnech a rozhovorech snad se všemi recepčními co v hotelu pracovali, jsme se nakonec dočkali jiného pokoje. Byl pouze ob pokoj od toho našeho, ale byl to rozdíl, vypadal úplně jinak- žádná plíseň a mnohem čištější – člověk se nebál, že se ušpiní, když si sednul na židli.

       Ostrov nás uvítal slunečným počasím (jak jinak), ale kupodivu nebylo ani moc horko – teploty se pohybovali kolem 28C a k tomu větřík. Ideální počasí pro naše výletění. A tak jsme vícekrát navštívili hlavní městečko Kos – nemohli jsme vynechat hlavní atrakci ostrova Asklepion. Na dva dny jsme pak zapůjčili přibližovalo – malou modrou Kiu a drandili na jih ostrova. Zde jsme si vyhlídli písečnou pláž s ostrůvkem Kastri a ruinami antické baziliky. Nedalo mi to, abych na ostrůvek neplaval  - voda byla hrozně ledová. Připomínala mi jednu vodní nádrž v ČR v květnu. Voda zde byla krásně čisťounká, klidná, ale byla to ledárna. Zatím nejstudenější moře co jsem zažil. Zajímavé bylo, že na severu ostrova, kde bylo moře bouřlivější a nebylo tak čisté, tak bylo o dost teplejší.

           Během našeho desetidenního pobytu jsme se seznámili s dvěma pražandama. Jmenovali se Katka a Katka. Dvě kámošky – jedna z nich však byla velice dominantní a tak se Katka číslo 2 dostala ke slovu jen když, tato první přestala mluvit. Tato Katka číslo jedna o něco starší nežli já, prý žila tři roky v Austrálii – měla tam jakéhosi australana s kterým se rozešla a tak se vrátila do ČR, kde si našla nějaký super job v mezinárodní firmě, kde mohla uplatnit angličtinu a jiné jazyky. Mno obě zřejmě hodně cestovali, neboť nám vyprávěli zážitky z cesty do Tel Avivu, kde prý jsou neskutečné kontroly na letišti. Jednou nám  zase pro změnu doporučovali, ať si zaletíme do Majami, že se tam dobře paří. Prostě protřelé cestovatelky. Samozřejmě měli obě iPhona – jak jinak – tož su radši tu svoji starou herku ani nevytahoval:-). Ale kecalo se s nima bezvadně – Katka číslo jedna ráda komentovala veškeré hosty hotelu. Také nás vytáhli do sousedního hotelu, kde byl v nějakém osmém patře střešní bar – byl tam krásný výhled na nedaleké městečko Kos. Na dovče byli jen na 7 dní a tak odlétali před námi. Ony jezdili hodně na kole – zejména si oblíbili jeden bar u moře, kde bylo málo lidí a tak tam jezdili na kole relaxovat. Kos je totiž ostrov cyklistů – v hlavním městě mají cyklisté před chodci přednost, alespoň to tak vypadalo, neboť normální chodník byl často plný zboží obchodníků a tak jsme se vyhýbali cyklistům na cyklostezce a je s podivem, že nás nikdo nepřejel. Hanču cyklistice nefandící jsem přemluvil a kolo jsme si taktéž zapůjčili – sice jsme ujeli jen asi 300 metrů, k nejbližší příměstské pláži, ale Hanče se nakonec kolo zalíbilo a tak jsme to poslední den zopakovali. Našli jsme si útulnou plážičku, kde v ceně lehátek bylo i pití s donáškou.

   Ještě se musím zmínit o jednom večerním nákupu v Kosu. Špacírovali jsme uličkami obchodníků lákajících nás na své kýčovité zboží. Než jsme však stihli koupit nějaký ten suvenýrek, tak na ostrově vypadla elektřina. Městečko se ponořilo do tmy – kupodivu na to nebyli moc vybavení, žádné baterky či generátory. Tma jak v pytli. Říkal jsem si, že to asi musel být zlodějů a kapsářů ráj. I nedalo se nic dělat, a šli jsme zpátky na bus. Zde na zastávce již byl dav lidí. Neboť co dělat ve městě, když nejde elektřina a všude je tma. Již tento dav věstil, že dostat se do autobusu bude boj. Autobusák zřejmě již měl tušení nepokojů, neboť nejprve opodál vysadil lidi a pak nastala mela. Dav se začal tlačit dovnitř. Byla to bizarní podívaná – každý bez rozdílu národnosti se snažil narvat dovnitř, aby nemusel čekat na další bus. Hanča využila ostré lokty a poté co jí jakýsi ruský bohatýr šťouchnul, tak se nerozpakovala a loket též opětovala a hned se dostala do busu. V naprosté tmě jsme se báli, abychom i nepřejeli náš hotel, ale u toho již zřejmě za pomocí generátorů svítila cedule s jeho názvem.

   Letošní dovolená utekla rychle, ale ani odlet z Kosu nebyl nejpříjemnějším kvůli cca hodinovému zpoždění. Poddimenzované letišťátko praskalo ve švech – kdo si včas sedl, ten vyhrál. Záchody byli ve stavu takém, že i ty na tom nejzaplivanějším českém nádraží musí být oproti těmto luxus. Hanča mě následně ubezpečila, že na té ženské straně to nebylo o nic lepší.

  I přílet do Mnichova jako by si nezadal s tím na Kosu. I zde nastalo čekání. Nejdřív tomu nic nenasvědčovalo, jelikož asi polovina kufrů vyjela na pás bez chybičky. Následně se vše zarazilo. Prý se cosi porouchalo.  A tak po pár desítkách minut a stránkách Spieglu rotujícího na pásu jehož stránky kdosi bezděčně otáčel, začali kufry konečně vyjíždět a nás už čekala „jen“ třísetkilometrová cesta domů.

 

Rozvod po půl roce

Tomáše znám už od konce základky – takže relativně dlouho. Tomáš má dvě stavební vejšky – asi mu jedna nestačila:-). Nevím každopádně znám některé jeho eskapády co se druhého pohlaví týče. Když ještě chodil na VŠ, tak jednu dobu to táhl se dvěma najednou. Respektive jednu měl v Chebu a druhou v Ostravě, kde studoval. Pamatuju se, že se mi jednou svěřil, že neví pro kterou se rozhodnout. Nakonec, protože v Ostravě končil školu se rozhodl pro tu v Chebu – říkejme jí Jarka. 

Jarka byla adoptovaný jedináček a trochu svérázná dívčina. Tomáš říkal, že na sebe tak nějak zbyli. Seznámili se kdesi na party s kamarády, kde zůstali oni dva poslední. Život šel dál a Tomáš a Jarka byli ideální pár. Tak ideální, že mi jedna moje bejvalka předhazovala proč nejsem zábavný a ideální, jako Tomáš:-).

Tomáš s Jarkou bydleli v Praze. Po pár letech - jednoho dne, když byli u nás na návštěvě, tak se nám přiznali, že se budou brát. A tak zatímco mně Tomáš doma básnil o tom jak požádal Jarku o ruku - Jarka se v baru svěřila Hanče, že se jí líbí jistý učitel ze školy, kde sama vyučovala. Tomáš samozřejmě nic netušil. 

Netrvalo dlouho a byla svatba. A, že to byla svatba veliká. Tedy, alespoň pro mě zvyklého na svatby o třiceti lidech. Svatba byla v kostele, který byl skoro plný. Zde hráli tklivé tóny Jarky přátelé z ochotnického sboru. Následoval přesun do restaurace blízko hradu. Tu probíhal slavnostní oběd a následoval opravdu bohatý bufet – zkrátka žranice jak blázen. Nechyběla živá hudba a mraky lidí. Bývalý spolužáci z vejšky zajistli pro novomanžele plno zábavných her. Následovalo focení u místního hradu. Prostě svatba jako řemen – rodiče nevěsty se opravdu plácli přes kapsu. 

Pak mi ještě Tomáš odepisoval z Chorvatska, jak se mají skvěle na svatební cestě a že vše je naprosto báječné.

Jelikož Jarka s Tomášem bydlela v Praze, tak jsme je moc často nevídali. Navíc, když je člověk pozval na návštěvu, tak si mohl hodit korunou jestli přijedou. Jednou takto příjezd z nějakého důvodu odvolali na poslední chvíli a my s Hančou byli nuceni spořádat chlebíčky za čtyři lidi. 

Uběhlo pár měsíců a Jarka byla v Chebu a chtěla se s námi sejít. I stalo se. Mysleli jsme, že Tomáš zůstal kvůli práci v Praze, ale k našemu velkému překvapení na nás vyklopila jakoby se nechumelilo, že se s Tomášem rozešli a, že ho podvedla. Vlastně to bylo v opačném pořadí, ale na tom nesešlo. Byli jsme z toho vykulení, protože to bylo sotva pět měsíců po svatbě. Brzy jsme se šešli i s Tomášem držícím dietu, který nám vyprávěl svojí verzi příběhu. On byl vlastně takovým mužem v domácnosti – pral, uklízel, nakupoval a vařil. Do práce přes půl Prahy jezdil metrem a Jarka 300 metrů autem. Jarka chodila domů dříve a tak si hledala zábavu jinde.

Je nasnadě, že následoval rozvod.

Dnes už má Tomáš novou přítelkyni a vlastně nejen ji, neboť spolu čekají dítě. Tak snad tentokrát již bude mít více štěstí..

Otec + podvodníci + zloději

Nevím čím to je, ale můj otec je taková mucholapka na podvodníky. Většinou se ho s mojí sestrou snažíme varovat, ale né vždy to má kýžený efekt. Vzpomínám si, jak si chtěl jednou objednat jakýsi keříkový jahodník. Mno Google by vám vyplivl, že se jedná o podvodníky. Přijde vám maximálně obyčejný jahodník a to ještě často uschlý a menší než slíbený počet – tedy vyhozené peníze. To byl jeden z mála příkladů, kdy na mě dal. 

Stali se, ale i takové kdy měl vlastní hlavu a nedal si říct. Jednou se mu ozval např. jistý Ing. Hák s historkou, že potřebuje koupit větší množství ponožek od jednoho chlapíka, který mu je z nějakého důvodu nechce prodat. Nevím přesně co mu tenkrát napovídal – snad, že spolu mají nějaký spor a, že zkrátka otec by byl prostředníkem v této transakci a dostal by z toho velice slušnou provizi. Mělo to, ale jak jistě sami tušíte háček. Ty fusekle musel nejprve koupit za své. Marně jsme ho zrazovali, ať to nedělá, že to „smrdí“. Tenkrát pro ně ještě musel jet někam do jižních čech. Tenhle kšeft ho stál bratru nějakých 40 tis.. Nemusím ani dodávat, že pan Ing. Hák po koupi již nebyl k sehnání. Pro mě to však mělo jednu výhodu – pár let jsem měl od otce fusekle grátis:-).

Další podvod je relativně z nedávné doby. Do přízně otce se v té době vetřel jakýsi chlapík, přes jeho známého. Pán byl velice šikovný a výřečný – netrvalo dlouho a otec si s ním tykal. Podvodník měl být subdodavatelem na stavbě a zajistit pro německého zákazníka nátěr fasády na jednom z jeho bytových domů v Německu. Jednalo se o velice dobrého zákazníka, který platil vždy předem a bylo jen štěstí, že zakázka se nestihla zrealizovat včas. 

Podvodník byl činorodý a kromě jiného sháněl kontakty pro chlapíka, který prodává led žárovky – říkejme mu Ledkař. Ledkař si svoje ledky nechává vyrábět za laciný peníz v Číně a v ČR je slušně prodává. Chtěl se však dostat i na německý trh a zde zřejmě vycítil svoji šanci podvodník. Chtěl po otci, aby sehnal přes známé kontakty v Německu a pomohl, tak ledkaři rozjet tam prodej. Co přesně měl podvodník v plánu se už nedozvíme, neboť se k tomu naštěstí otec moc neměl.

 I tak se však podvodník svých peněz nakonec dočkal. Otec totiž v této době sháněl levně stavební materiál na přestavbu domu. I podvodník se nabídl, že mu sežene velice výhodně stavební materiál – snad za třetinovou cenu, ale, že mu musí zaplatit zálohu. Tu platbu jsem nic netuše podvodníkovi bez jakéhokoliv dokladu vydal já. Otec totiž většinou nekomunikuje – dostal jsem jen befel předat jeho peníze. Následující den měl obdržet onen materiál. Mno nejdřív se dovolal a, že prý se zdrželi. Pak snad ještě poslal nějakou sms a pak už nereagoval – jak jinak. Účet za tuto otcovu přílišnou důvěřivost byl vystaven na 8 tis. 

Samozřejmě jsem pak začal googlit a lustrovat co je dotyčný podvodník zač. Mno kromě toho, že i ledkaři prý dlužil nějaké peníze, tak jeho byt byl v exekuci a šel do dražby. Pána jsem následně, ještě asi dvakráte zahlédl z auta ve městě a pak už se po něm slehla zem. Buď už sedí, a nebo už mu byla místní půda horká a přesnul své aktivity jinam.

O největší částku však otec přišel krádeží. Konkrétně o 100.000,-Kč. Jel tenkrát v devadesátých letech na jakési obchodní jednání do Polska a po cestě domů se stavěl (na dnes už na tyhle věci známé) dálniční restauraci U devíti křížů. Tenkrát přijel domů a až teprve tam zjistil, že dotyčný kufr, ve kterém měl peníze nemá. Nejdřív volal do hotelu, kde spal, jestli ho tam náhodou nenechal. Až teprve policajti přišli na to, že zámek u auta někdo otevřel, tak zručně, že to laik nemohl poznat. Kufr dokonce po nějaké době našli, snad někde u pangejtu, ale bylo to už stejně jedno. Kromě toho, že byl rozřezaný(byl totiž na kód) a prázdný, tak doklady, které se našli válet opodál už měl otec stejně nové. To, že se pachatelé a peníze nenašli není snad ani nutné psát….

3xženatý Rosťa

Rosťa je jeden z Hančiných dvou bratranců. Živí se coby horník v místních povrchových dolech a jeho koníčky jsou potápění, zvířata a ženy.

          

              Rosťa má dvě děti. Každé však s jinou ženou. Poprvé se oženil s jakousi ženou z Ukrajiny. Slušně řečeno ženou lehčích mravů. Tato, žena měla i opletačky s dříve zmiňovaným mafiánem a později se před ním schovávala v Německu. S touto si pořídil synka. Jejich vztah byl velice bouřlivý a brzy potom se rozvedl. Problém byl, že jí ty lehčí mravy nepřešli ani za doby jejich manželství a Rosťa jí přistihl v jejich bytě s jiným. Po rozvodu – nebo možná ještě před ním si Rosťa našel jinou. Netrvalo dlouho a Rosťa zase vplul do přístavu manželského. Toto manželství připomínalo válečnou zónu – hádky a oboustranné řežby, které někdy končili ošetřením u lékaře byli na denním pořádku. Manželství to bylo divoké, ale vzešla z něj dcerka. Netrvalo dlouho a Rosťa se zase rozvedl, neboť hrozilo, že se fakt zabijí.  Dá se říci, že výchovu jeho dětí za něj převzali následně jeho rodiče – a snad je to, tak i pro ně lepší. Obě matky totiž o děti moc zájmu nejevili. Po krachu druhého manželství netrvalo dlouho a Rosťa znovu potkal lásku svého života. Ta na něj čekala v jistém řeznictví. Rosťa přestal střídat ženské jak fusekle a začal sekat latinu. Snad nepoučen předchozími nezdary – znovu se oženil. Snad to bylo jakési puzení či se chtěl řídit heslem do třetice všeho dobrého. Buď jak buď netrvalo to dlouho.. ne nebojte třetí dítě si nepořídil, ale začal svoji ženu podvádět. Julče se kterou se dost baví se svěřil, že se jeho milostné avantýry odehrávali v autě. Nicméně jeho třetí žena je víceméně světice a je s ním dodnes..

           

                Co se týče Rosti koníčků, tak např. potápění mu přineslo zajímavý zážitek. A sice ten, že prý překonal rychlostní rekord na trase Sokolov -> Plzeň, kam ho do nemocnice dopravil záchranářský vrtulník, když ho po jednom ponoru postihla dekompresní nemoc. Rád se potápí i v zimě v prosekaném ledu.

Co se týče zvířectva, tak Rosťa je chovatelem koček. Chová britky. Je možné, že ze začátku to byl pouze koníček, ale postupem času se jeho chov stal čistě komerčním. Koťata, tak začal prodávat jak na běžícím pásu, že jeho dvě kočky sotva stíhali rodit. Netrvalo dlouho a shlédl se v jiném mazlíčkovi – pořídil si papouška. Do toho se úplně zbláznil a kolem něj se točil jeho svět. Zatímco kočkám musel stačit zasklený balkon – papouch poletoval po celém bytě. Jeho třetí, žena byla až druhá v pořadí. Nemělo to, ale zase tak dlouhého trvání a nebohý papouch šel z domu. Rosťa se totiž zhlédl v králi papoušků – ARA – křížovkáři znají. ARA si páníčka oblíbila a nechá si nandat postrojek a vodit se venku na vodítku. Těžko říct jak dlouhého to bude mít trvání… 

                Rosťovi je rodinou přezdíváno Pepin. To proto, že je hrozně ukřičený jako stejnojmenná postava z Postřižin. Také se snaží okolí zásobovat všemožnými fórky a neváhá se bavit na váš účet, ať je vám to milé nebo ne. Je to více než rok, co jsme zjistili, že Rosťa nerad prohrává. Stalo se to minulého Silvestra, kdy jsme spolu s Hanči rozvětvenou rodinkou hráli hru Česko – možná znáte. Netrvalo dlouho a Rosťa v této vědomostní soutěži propadl. Toto neunesl a kamsi zmizel. Když jsme se po něm začali shánět zjistili jsme, že trucuje zavřený ve vedlejším pokoji. Ne Rosťovi opravdu není devět – dokonce ani třicet. Skončilo to tak, že i když měl u svojí ségry přespat, tak ho nakonec krátce před Silvestrovskou půlnocí i s jeho ženou odvezla Hanči sestřenice domů. Co mu tenkrát přelítlo přes noc nevím dodnes. Faktem je, že od té doby se nám Rosťa víceméně vyhýbá. Což nám s Hančou vzhledem k jeho velmi hlučné společnosti zase tolik nevadí…

Jak se dojí EU?

          Dnes trochu odbočím od běžného tématu, protože občas bych se tu chtěl zaobírat i něčím jiným. Hanči ředitelka má kamarádku. Tato kamarádka je ve skutečnosti jakési duo – dcera s matkou – účetní a mzdovka. Za ředitelku odvádějí často na pozadí hodně práce a tzv. jí kryjí záda. Kromě jiného se ta její kamarádka účetní zabývá projekty z EU. Zkrátka a dobře ví jak EU dojit. Velice své práci rozumí a je i v projektové komisi. Což o to je to bez nadsázky velice chytrá a neskutečně pracovitá žena – workoholik. Na dovolenou jezdí maximálně na 3 dny, neboť pořád má práci, které se nehodlá vzdát. Problém je, že i ona se svým způsobem podílí na „zneužívání“ dotací. Již několika školám v místním kraji pomohla k dotacím. Ona to samozřejmě pro ně nedělá z lásky, ale za slušnou provizi. Tu jí všichni rádi dají, neboť ona ví jak zpracovávat dokumentaci k projektům. Zkrátka ví vše o papírování a byrokracii, která s dotacemi souvisí. A to je velice důležité – pokud by totiž někdo v tomto chyboval - hrozí mu, že by musel dotace vrátit. Dotace pro školy jsou jinak užitečná věc, díky kterým si školy často můžou nakoupit nové vybavení – např. nová pc, interaktivní tabule či opravit školu. Druhotným produktem je, že část prostředků jde i na mzdy a ty nutně nejdou jen na zaměstnance školy, ale např. i pro správce pc a všelijaké líbivé funkce. Takže v rámci projektu jsou zaměstnáváni za určitý peníz kamarádi ředitele a nejvíce z toho má samozřejmě on samotný. Tady se však EU dojí jen trochu.

         A jak se dojí EU ještě více? Před nedávnem jsem se dozvěděl o jistém projektu z EU. Tento je také realizován přes ředitelky kamarádku a je primárně určen firmám. Jedná se o stáže ve firmách.  Původní cíl byl zvýšit praktické znalosti např. nezaměstnaných, či lidí, kteří by se chtěli v daném oboru rekvalifikovat či absolventům. Bohulibý nápad, ale to by se to nesmělo organizovat v ČR. Projekt funguje tak, že každá firma si vybere nějaký projekt ve svém oboru a ten realizuje. Některý vedoucí zaměstnanec firmy dělá mentora. Tento mentor si pak následně vybere nějakého stážistu. Normálně nemá stážista nárok na žádné peníze. Jeho devizou jsou získané praktické dovednosti a tím zvýšení jeho atraktivity na trhu práce.  Jediné na co má nárok je pouze stravné a  případně cestovné. Jednotlivé projekty trvají 2 až 4 měsíce.  Za každý projekt náleží firmě odměna ve výši 50 až 200 tisíc Kč za jednoho stážistu(dle projektu) a ty můžete mít klidně dva! A navíc může firma realizovat i více projektů najednou. Projekty lze také následně opakovat.

          A jak se z toho tlačí peníze? Projekt se ve skutečnosti realizuje jen na oko. Stážista je nějaký známý mentora z firmy a dostane za to nějaký díl peněz. Stáž ve skutečnosti vůbec neprobíhá – pouze papírově. Případné kontroly se nahlašují dopředu, a co se týče papírování to jim za provizi zajišťuje ředitelky kamarádka, takže není problém. Doslechl jsem se, že jedna firma takto chystá bezpracně vytlačit z EU přes milion, neboť za jednoho stážistu dostane 180 tis. a bude jich mít více a projekty hodlá zopáknout. Ať žije EU…

A co si o EU dotacích myslíte vy?