Letošní dovolená
byla jasná – letos to bude opět Řecko. Volba padla na Kos – tento ostrov jsme
chtěli již minulý rok, ale nakonec to nevyšlo a byl z toho opět Rhodos.
Letos jsme si s Hančou řekli, že tentokráte to už vyjde. A tak se stalo a
my stáli na Mnichovském letišti. Vyrazili jsme raději s dostatečným
předstihem, neboť dopravní zácpa je pro auto sviňa. Teda zejména pro to moje,
kterému se nespínala sahara chlazení motoru při stání.
Už před kontrolou příručních zavazadel a nás samotných jsem
zahlédl u vedlejšího „gejtu“ nesympatického chlapíka. Bral jsem si sebou
nějakou elektroniku a při tom všem jsem zapomněl na klíč od auta v kapse,
před průchodem branou. Hned při pípnutí jsem si to uvědomil a vrátil se a hodil
klíč do košíčku. To mi už, ale nepomohlo! Pro nepříjemného securiťáka, kterému
jsem se původně chtěl vyhnout, jsem byl jasný cíl. I byl jsem potupně odstaven
stranou a jal se mě objíždět ručním detektorem. Porád se mu něco nezdálo – když
už mi začal nakukovat za gatě, tak su silně znejistěl – moje orientace je přeci jen hetero a tak si
na takové hrátky s mužem nepotrpím. Nakonec ho to přestalo bavit – zřejmě
usoudil, že tedy terorista nebudu a nechal mě jít i bez kontroly dutin.
Hanču ještě stihli pobavit jakési české blondýny.
V jednom letištním obchodě byl lcd panel, kde běžela snad jakási reklama
či co – běžel tam nějaký let do San Franciska. Ty blondýny na to koukali jako
na informační tabuli a celé vyplašené říkali, že do San Franciska teda neletí a
kam, že tedy mají jít? Měli s námi
letět na Kos, ale Hanča jim s trochou škodolibosti neřekla.
Samotný let
proběhl bez problémů. Pak jsme si to, ale vynahradili na letišti – tedy
letišťátku v Kosu. Dva pásy na kufry na pět letů evidentně nestačili. A
tak pár kufrů šlo na jednom pásu a pak další půlka šla na druhém – do toho na
nich šli i další lety – prostě nehorázný bordel. V běžnou denní dobu bych
to bral jako zpestření, ale v jednu v noci po celodenním cestování to
člověka zrovna nepobavilo. Kolem půl třetí jsme dorazili na recepci našeho
hotelu a s námi pár dalších lidí. Recepční – říkejme mu pro jeho rychlost
šnek dával všem pokoje v patře. Když přišla řada na nás, tak pro nás měl pokoj
v přízemí. To by ani nevadilo, kdyby v pokoji nebyla plíseň. Vůbec
byl celý ušmudlaný – klimatizace – tedy termostat fungoval obráceně – na nižší
teplotu se vypínal, na vyšší zapínal. Při zapnutí světla to vždy zachrastilo,
že se člověk bál, aby nedostal „petelici“.
Druhý
den jsme se jali pokoj reklamovat – Hanča byla neústupná a asi po dvou dnech a
rozhovorech snad se všemi recepčními co v hotelu pracovali, jsme se
nakonec dočkali jiného pokoje. Byl pouze ob pokoj od toho našeho, ale byl to
rozdíl, vypadal úplně jinak- žádná plíseň a mnohem čištější – člověk se nebál,
že se ušpiní, když si sednul na židli.
Ostrov nás
uvítal slunečným počasím (jak jinak), ale kupodivu nebylo ani moc horko –
teploty se pohybovali kolem 28C a k tomu větřík. Ideální počasí pro naše
výletění. A tak jsme vícekrát navštívili hlavní městečko Kos – nemohli jsme
vynechat hlavní atrakci ostrova Asklepion. Na dva dny jsme pak zapůjčili
přibližovalo – malou modrou Kiu a drandili na jih ostrova. Zde jsme si vyhlídli
písečnou pláž s ostrůvkem Kastri a ruinami antické baziliky. Nedalo mi to,
abych na ostrůvek neplaval - voda byla
hrozně ledová. Připomínala mi jednu vodní nádrž v ČR v květnu. Voda
zde byla krásně čisťounká, klidná, ale byla to ledárna. Zatím nejstudenější
moře co jsem zažil. Zajímavé bylo, že na severu ostrova, kde bylo moře
bouřlivější a nebylo tak čisté, tak bylo o dost teplejší.
Během
našeho desetidenního pobytu jsme se seznámili s dvěma pražandama.
Jmenovali se Katka a Katka. Dvě kámošky – jedna z nich však byla velice
dominantní a tak se Katka číslo 2 dostala ke slovu jen když, tato první
přestala mluvit. Tato Katka číslo jedna o něco starší nežli já, prý žila tři
roky v Austrálii – měla tam jakéhosi australana s kterým se rozešla a
tak se vrátila do ČR, kde si našla nějaký super job v mezinárodní firmě,
kde mohla uplatnit angličtinu a jiné jazyky. Mno obě zřejmě hodně cestovali,
neboť nám vyprávěli zážitky z cesty do Tel Avivu, kde prý jsou neskutečné
kontroly na letišti. Jednou nám zase pro
změnu doporučovali, ať si zaletíme do Majami, že se tam dobře paří. Prostě
protřelé cestovatelky. Samozřejmě měli obě iPhona – jak jinak – tož su radši tu
svoji starou herku ani nevytahoval:-). Ale kecalo se s nima bezvadně – Katka
číslo jedna ráda komentovala veškeré hosty hotelu. Také nás vytáhli do
sousedního hotelu, kde byl v nějakém osmém patře střešní bar – byl tam
krásný výhled na nedaleké městečko Kos. Na dovče byli jen na 7 dní a tak
odlétali před námi. Ony jezdili hodně na kole – zejména si oblíbili jeden bar u
moře, kde bylo málo lidí a tak tam jezdili na kole relaxovat. Kos je totiž
ostrov cyklistů – v hlavním městě mají cyklisté před chodci přednost,
alespoň to tak vypadalo, neboť normální chodník byl často plný zboží obchodníků
a tak jsme se vyhýbali cyklistům na cyklostezce a je s podivem, že nás
nikdo nepřejel. Hanču cyklistice nefandící jsem přemluvil a kolo jsme si taktéž
zapůjčili – sice jsme ujeli jen asi 300 metrů, k nejbližší příměstské
pláži, ale Hanče se nakonec kolo zalíbilo a tak jsme to poslední den
zopakovali. Našli jsme si útulnou plážičku, kde v ceně lehátek bylo i pití
s donáškou.
Ještě se musím
zmínit o jednom večerním nákupu v Kosu. Špacírovali jsme uličkami
obchodníků lákajících nás na své kýčovité zboží. Než jsme však stihli koupit
nějaký ten suvenýrek, tak na ostrově vypadla elektřina. Městečko se ponořilo do
tmy – kupodivu na to nebyli moc vybavení, žádné baterky či generátory. Tma jak
v pytli. Říkal jsem si, že to asi musel být zlodějů a kapsářů ráj. I
nedalo se nic dělat, a šli jsme zpátky na bus. Zde na zastávce již byl dav
lidí. Neboť co dělat ve městě, když nejde elektřina a všude je tma. Již tento
dav věstil, že dostat se do autobusu bude boj. Autobusák zřejmě již měl tušení
nepokojů, neboť nejprve opodál vysadil lidi a pak nastala mela. Dav se začal
tlačit dovnitř. Byla to bizarní podívaná – každý bez rozdílu národnosti se
snažil narvat dovnitř, aby nemusel čekat na další bus. Hanča využila ostré
lokty a poté co jí jakýsi ruský bohatýr šťouchnul, tak se nerozpakovala a loket
též opětovala a hned se dostala do busu. V naprosté tmě jsme se báli,
abychom i nepřejeli náš hotel, ale u toho již zřejmě za pomocí generátorů
svítila cedule s jeho názvem.
Letošní
dovolená utekla rychle, ale ani odlet z Kosu nebyl nejpříjemnějším kvůli
cca hodinovému zpoždění. Poddimenzované letišťátko praskalo ve švech – kdo si
včas sedl, ten vyhrál. Záchody byli ve stavu takém, že i ty na tom nejzaplivanějším
českém nádraží musí být oproti těmto luxus. Hanča mě následně ubezpečila, že na
té ženské straně to nebylo o nic lepší.
I přílet do
Mnichova jako by si nezadal s tím na Kosu. I zde nastalo čekání. Nejdřív
tomu nic nenasvědčovalo, jelikož asi polovina kufrů vyjela na pás bez chybičky.
Následně se vše zarazilo. Prý se cosi porouchalo. A tak po pár desítkách minut a stránkách Spieglu
rotujícího na pásu jehož stránky kdosi bezděčně otáčel, začali kufry konečně
vyjíždět a nás už čekala „jen“ třísetkilometrová cesta domů.
