Na lanovce

               Místní lanová dráha pro rekreačně sjezdový areál byla nazvána Anife Vyskočil jako vaječníky. Tvoří jí staré retro kabinky pro čtyři hodně stísněné osoby. Respektive dvě a dvě proti sobě sedící, hledící osoby. Pokud máte rádi tzv. svůj osobní prostor – zapomeňte na to! Zde se k sobě, ať chcete či nechcete, tulíte jak tučňáci v Antarktidě.  A tak, kromě lyžařských zážitků získáte i ty osobní. Ty pachové můžete odvětrat pootevřením kabinky, ale pro ty sluchové byste museli být hluší či mít sluchátka v uších. Pokud totiž člověk vyrazí sám, má jistotu, že se v kabinkách prostřídá s množstvím lidu jak v metru ve špičce.

A tak jsem se při vyvážení v naše „horské výšiny“ střídal s lidem různým, ale tři z nich mě zaujali více.

               Nejdřív jeden po slovensky hovořící mladý pár. Dozvěděl jsem se, že jsou z Plzně a, že to mají k nám blízko (jasně vím – máme to obráceně stejně blízko - taky tam mi vesničani občas jezdíme:-) a je tu levno? V M.L? kde? O.k. zřejmě mysleli Skiareál – to možná. Jenže cena permicí odpovídá jeho micro velikosti a úrovni služeb. Když začali mluvit o tom, že se zde dá i levně najíst, tak to už jsem zpozorněl. Prý menu za 90? A to, že kde - v nějaké menze? Ne prý v místní restauraci u sjezdovky. Zřejmě nějaké lyžařské menu, protože to jinak není cena místně obvyklá. Ceny zde jsou v některých podnicích na opravdu světové úrovni. Dále jsem se dozvěděl, že zde asi nemáme moc práci – jo to my co nejen v M.L., ale celém KV-Kraji žijeme víme.  

             

                Dalším spolu-lanovkářem byl malý klučina, který se už nevešel do kabinky s rodinou a tak jel se mnou. Když se mě hned při rozjezdu začal vyptávat jak, že se jmenuju, tak jsem zbystřil a pomyslel si, že tohle bude asi ukecané dítko. A tak mi svěřil, že se jmenuje Ondra, že chodí do druhé třídy, že je odkud si z Kotěhůlek, že má jarní prázdniny a, že ve vedlejší kabince jede jeho mamka a strejda. Zkrátka vodopád slov a informací – chyběla už jen přesná adresa a pin platebních karet rodičů. Další věta mě však nějak zasáhla. Zádumčivě řekl: ,,Táta od nás odešel…“ Na to jsem nevěděl co říct a tak jsem to přešel. Následovala otázka, jestli mám děti, řekl jsem, že ne. Tu klučina kontroval, že je to prý škodaJ. A pak ze sebe začal chrlit, že má tajemství a, že mi ho řekne, ale nesmím to prý nikde říct (tak snad si tohle nebude číst – ve druhé třídě by to už mohl či měl umět. Přišlo mi to jako by se spíš chtěl svěřit. A pak jsem se musel pousmát, když ze sebe vyhrkl, že mají ve třídě dva upíry a, že ho kamarád párkrát kousl. Mno nevěděl jsem jestli mu mám říct, že by se neměl nechat kousat anebo ho nechat při jeho dětské fantanzii a víře v upíry. V každém případě to na mě působilo, že buď je opravdu, tak hodně upovídaný anebo si s ním moc doma nepovídají a chybí mu to…  

               

                 Třetí spolucestující byla jistá paní z Ukrajiny se synem. Nejdřív jezdila s nějakou kamarádkou či známou a mluvili spolu rusky nebo ukrajinsky – nemluvím ani jedním jazykem, tak opravdu nevím. Dokonce jsem (a teď se tomu musím smát) chvilku tápal, jestli ten jazyk není polština, protože jsem občas něčemu porozuměl. S touto Ukrajinkou jsem tedy dal asi tři lanové štreky. Paní se učila lyžovat a byla celkem bojácná, ale to já se už druhým rokem učím též a tak jsem nemohl dělat ramena a hrát si na profi lyžaře. Paní jsem moc nepřidal, když jsem jí sdělil, že lanovka už letos měla havárku, kdy při zkušebním provozu spadla kabinka.

Asi si říkáte, jak jsme se domluvili? Mluvila samozřejmě též česky. Prý je tu na pobytu od čtvrtka do neděle a, že dřív, říkala, že je z Ruska, že to brala jako, že jsou jeden národ, ale že teď už říká, že je z Ukrajiny. Přiznal jsem jí, že jsem rád, protože rusy prostě moc pro jejich rozpínavost a chování nemusím. Prý že byla na masáži a, že jí masérka říkala, že tady není práce. Mno já vim - co s tím dneska všichni maj? Stěžovala si též na pád jejich hřivny. Mno my s tou naší „ultrasilnou“ korunou si též nemůžem moc vyskakovat. Téma samozřejmě sklouzlo k bojům na Ukrajině, kde prý byl zabit nějaký její 22 letý známý. Také jsme si notovali v názoru na Putinovu diktaturu, fyzickou likvidaci odpůrců a shodli se, že ne všichni rusové jsou s Putinem a špatní, ale jejich bohužel moc málo na to, aby se nastartovala změna k lepšímu. Skončili jsme až u víry a s tím, že se modlí, aby se to zlepšilo. Co taky Ukrajině jiného zbývá. 

A tak se během asi dvou hodin lyžování dostanete od upírů až po filosofii. I to je místní lyžování.

Akce urna – nic pro citlivky!

              Kdyby to někdo psal, tak bych si myslel, že si to vymyslel, ale věřte je to pravda. Po pohřbu naší babičky uplynuli asi 3 měsíce a máti se ozvali pohřebáci, že si může vyzvednout urnu. V tento den mě a mojí sestře naše máti oznámila, že po poradě s jistou kamarádkou dospěli k názoru, že babička by neměla býti rozptýlena na hřbitově, ale na nějakém důstojnějším místě. Padli dva návrhy, ale volbu jsme nechali na máti. I nadešel ten březnový den, a coby svatá trojice aneb já, sestra a máti jsme se vydali na cestu. Máti představa byla, že babičku rozprášíme na jednom výletním místě na skalním pahorku, kde je hezký výhled do dalekého okolí. Již máti poznámka, abychom si vzali dobré boty vzbudila ve mně neblahé podezření.

                Po nastoupení do auta jsem si sedl dozadu a můj pohled těkal po blízkém okolí, kde, že se ta nádobka nachází. No byla v baťohu, což jsem si docela oddychl. To už jsme však byli na cestě. Po chvíli jsme sjeli div ne na polní cestu a malé autíčko Kia Picanto s úpěním 40 koní razilo si cestu sněhem. Máti nohu na podlaze a sněhové duny před náma. Již na první pohled to malé Picanto nemohlo projet – snad jedině, že by ten sníh přelétlo, ale to neznalo naší máti – ta se tvrdošíjně opírala do plynového pedálu. Silnička či cesta byla tak úzká, že chodci, kteří šli naproti zděšeně uskakovali do pole. Netrvalo dlouho a zapadli jsme – jaké překvapení. Máti rezignovala a nechala vycouvat mojí sestru což vzhledem k jejímu ostřížímu zraku schopným přehlédnout červenou na semaforu bylo nejjistější řešení. Pán, který šel po cestě naproti, se podivoval, že nemáme čtyřkolku, neboť nečekal, že někdo bez 4x4 by se do takového terénu vydal což mě při pohledu na malinké Picanto pobavilo.

                 I auto jsme tedy odstavili a dál pokračovali pěšky. Máti rozhodla, že batoh ponesu já – tedy v rámci piety jsem neodporoval a vzal si babičku na záda. Naše trojice vyrazila k blízkému lesíku. Terén byl však čím dál méně schůdný, neboť v lese teprve začal tát sníh. Nenapadlo nás, že bychom v lese někoho potkali, ale když jsme konečně vystoupali příkrou cestou k cíli narazili jsme na paní, která zde venčila psíka. Z onoho skaliska uprostřed lesíku sestupovali další dva výrostci. To již bylo zlé znamení. Místo jsem ani neznal je to uprostřed ničeho, ale lidí jak na Václaváku. Po té co jsme vystoupili nahoru a paní s psíkem odešla, dorazila mladá dvojice s petkou obsahu „čůčo“. Mladík se jal přítelkyni fotit jak modelku – ta pózovala na skaliskách a já se uculoval a pomyslel si, kdyby tak věděl co nesu v batohu. Nahoře jsme tedy museli čekat, než se daný páreček pokochal výhledy a řádně nafotil. No a pak máti nedočkavě vydala povel a šlo se na věc. Urna se vybalila a začalo dobývání. Máti si myslela, že Urna půjde relativně snadno otevřít a popel vysypat, to se, ale přepočítala. Vyzbrojena minišroubováčkem maně se snažila rozpečetit zatavené víko. Jelikož jsme byli ve výšce 900 metrů začalo malinko foukat a přituhovat. Ségra nechtěla zmrznout a tak otvírací úkol přebrala, ale ani ona nebyla úspěšná. Já celé to divadlo pozoroval z povzdálí a s ostatky nic nechtěl mít. Máti v zoufalství chtěla urnu probodnout, ale ani to nebylo s šroubováčkem velikosti propisky reálné. Zřejmě se s výsypkou nepočítalo a onen předmět měl ležet kdesi na komodě. I jal jsem se tedy najít kámen což na skalce nebyl úkol lehký. Ta totiž byla značně zvětrána a co nebylo skupenství pevného to bylo pravděpodobně dole na zemi. Snad nějakým zázrakem můj pohled padl na jediný kámen. Po té co se při dobývání i tento částečně rozštípl jsme slavili úspěch. Já zatím hlídkoval, aby nás na skalce nepřekvapila nenadálá návštěva. Nakonec urna byla otevřena a já se jal vyhledat zákryt skalky. Nahoře dosti foukalo a pojal jsem podezření, že ostatky by místo ze skály mohl vítr foukat směrem na mě. To již máti vířila popel do všech světových stran. Popel vířil a když bylo vše vysypáno padla otázka co s urnou samotnou. Můj návrh shodit jí taktéž do hlubokého údolí byl zavržen, neboť na nádobě je přeciž jen jméno nebožtíka. I padlo rozhodnutí na popelnici. Tedy šla znovu do batohu. S odlehčeným batohem se šlo hned lépe. Člověk by neřekl kolik takový popel váží. Po cestě zpátky k autu jsme potkali další párek turistů. Brodili se sněhem a tak jsme vtipkovali jestli tam také nejdou za stejným účelem – batoh, ale neměli. Pěkně promrzlí jsme dorazili k autu a vydali se na cestu zpět.